Kajakářská škola na Paraplíčku

Sedíme s holkami v jednom z pražských klubů, na sobě černé šaty a rudé rtěnky, prostě další z našich večerů a la femme fatale. Holky ještě nevědí, že o nadcházejícím víkendu hodlám vyměnit svoje little black dress za little black neoprene a ve chvíli, kdy jim oznamuju, že mám v plánu jet na kajakářskou školu úplně sama, jen se čtyřmi neznámými muži, vidím obdivné výrazy. Samozřejmě po chvíli co mají na to informaci zpracovat, se mi začínají smát. Množí se dotazy typu, jestli si beru stan, že si myslí, že je to zbytečná zátěž navíc, jestli mám zabalený nějaký sexy neopren...samozřejmě je po dvou drincích ujišťuju, že přeci můj neopren s průstřihama určitě nenechám doma a o tom s leopardím vzorem ani nemluvě. 

Je mlhavé sobotní ráno a s instruktorem Kubou a pěti pestrobarevnými kajaky na vleku se vydáváme směr Jizerské hory, kde se pod soutokem řek Jizery a Kamenice nachází slalomová trať, ideální pro začínající kajakáře. Zde se setkáváme se zbytkem naší vodácké výpravy a po seznámení a krátké teoretické instruktáži se odhodláváme vyrazit na vodu. Ten nejstatečnější z nás popadá svůj kajak (já to samozřejmě nejsem) a ostatní ho následují. Nasedáme na vodu: čtyři outdooroví muži, kteří by zakousli grizzlyho vlastními zuby, kdyby bylo potřeba....a já  

Poté co naše kajaky zvládneme udržet na klidné vodě v přímočarém směru, začínáme trénovat nájezdy do proudu, traverzy a v neposlední řadě náklony. Musím uznat, že nám to všem docela jde, asi z toho důvodu, že jsme jinak zkušení vodáci. Po tom co začínám zvládat základní úkony, se začínám cítit jako opravdová kajakářská bohyně. Klidná voda nám začíná být málo, a tak se vydáváme vstříc  peřejím, vlnám a adrenalinu na slalomovou trať. Instruktor Kuba rozdává poslední rady týkající se toho, co máme dělat, když se převrátíme. "Hlavně nepanikařte" říká, v rámci zachování vlastního života se z kajaku vždy nějakým způsobem dostanete. Pche pomyslím si, já královna všech plavidel, u které všichni hledají klid a emoční stabilitu?.....slovo panika? To přeci vůbec neznám. 

Jedeme vstříc dobrodružství,  jako kačenky seřazeni za sebou se pohupujeme ve vlnách, abychom nakonec všichni zakotvili ve vracáku a mohli znovu trénovat nájezdy a přejíždění proudu, které jsme cvičili na klidné vodě. Čím je proud silnější, tím s pádlováním bojuji jako s dvoumetrovým chlapem, zatímco kluci, se s  vodou mazlí jako s drobnou, křehkou ženou.  Na druhou stranu, nemůžete se mazlit se ženou,  aby vás vášnivě nevtáhla do své náruče, takže jediná já si stále užívám suchého neoprenu.

Když paraplíčko sjíždíme naposledy je na všech vidět neuvěřitelné zlepšení, i já se učím využívat záběry efektivněji, takže vše  je najednou o tolik snazší. Už všichni najíždíme a traverzujeme jako starý mazáci, a tak začínáme jezdit na přesnost kolem branek. Když se snažím obkreslit osmičku kolem jedné z nich, přejíždím rozhraní mezi proudem a vracákem a cítím, jak se kajak nebezpečně.... Nestačím se moc nadechnout. Tma, voda, málo prostoru. PANIKAŘÍM. Představuju si, jak mě na břehu ohlodávají supi a vlčáci a říkám si, jaké štěstí, že na sobě nemám ten neopren se zvířecím vzorem.  Tak strašně se chci dostat ven, tahám za šprajdu, soukám se ven, lapám po vzduchu. Tak už došlo i na mě, i kajakářská bohyně holt občas spadne z Olympu. Poté samozřejmě kluky ujišťuju, že jsem se převrátila pouze v rámci kolegiality a protože by mě neměli rádi, kdybych byla moc dobrá. Oni  si ze mě dělají srandu a tváří se, jako že mi věří. Pro dnešní den toho necháváme.

V neděli se chystáme sjet úsek nějaké z řek, a vzhledem k tomu, že Kamenice má málo vody, rozhodujeme se pro úsek Jizery z Malé Skály. Nasedáme nad jezem, samozřejmě, vážně mám v mém životě pořád pocit, že mě někdo sleduje a má ze mě neskutečnou srandu. Vzhledem k tomu, že mám z jezů od malička panickou hrůzu, kde jinde bychom měli asi nasedat. Kuba říká, že nikoho nenutí jez jet, takže to zkouším.... říkám, že je na mě ten jez až příliš trapný a další snůžku šíleně nenápadných výmluv. Mojí lest samozřejmě hned všichni odhalují, smějí se mi, takže sbírám odvahu a jedu. Nahoře to rozpádluju a vzápětí jsem dole, pak podle přísloví po bitvě každý generál, machruju, jaká to byla pohodička. Zbytek jízdy si užíváme výhledy na zbarvené listí podzimní krajiny a oddechu na vodě. Já si zas a znova uvědomuju, jak to miluju, a jak mě voda, jako nic na světě uklidňuje. Začínám přemýšlet nad tím, jak se těším, až se oblíknu do úzkých šatů a všechno to povím holkám, doufám, že příště pojedou se mnou. Slibuju, že jim zajistím nějaký speciální neopreny :-).

Účastnice Kačka.

Informace o kurzu najdete tady